Kaoru Saionji

Auto jede skoro krokem. Je to rozumné, všude je nasněženo a nechci dostat smyk, ovšem já tuhle rychlost volím vždycky, když můžu. Rád se dívám na chodce na ulicích i do výkladních skříní. A dneska je na co se dívat: po roce je zase další Valentýn. Všude jsou samá srdíčka, přáníčka, vyznání lásky…
Zavírám oči a najednou se vrátil čas, bylo mi zase šestnáct, ještě nikdy jsem se s nikým nelíbal a o sexu jsem měl jen mlhavé, zato tím divočejší představy, a byl jsem naprosto zoufale a beznadějně zamilovaný. Valentýn byl pro mě ještě horší období než jindy – všude tolik dárečků, každý se na někoho těší, jenom já jsem byl sám. Naprosto a totálně sám a neměl jsem sebemenší naději, že by se to někdy nějak změnilo…
A na vině nebylo to, jak jsem vypadal, i když s čistě objektivním pohledem uznávám, že nikdy jsem nebyl ošklivější než zrovna v té době. Z docela roztomilého dítěte vyrostl vyčouhlý hubený výrostek s myší tváří a vlasy jak vrabčí hnízdo, hotový strašák do zelí. Od minuty jsem mohl strašit malé děti. A ani jinak jsem nebyl nijak zajímavý. Uměl jsem sice výborně angličtinu a matiku a obecně jsem měl dobrý prospěch, takže se ode mě s oblibou opisovalo, ale to bylo všechno. Přesto o mě jevilo zájem hned několik děvčat a některé z nich nebyly vůbec ošklivé. Nejvytrvalejší byla jedna má spolužačka ze třídy, půvabná a moc milá černovláska. Snažil jsem se jí vysvětlit, že s ní nemůžu chodit, protože bych ji tím podváděl – nemiluju ji, ale někoho jiného. Odmítala to akceptovat a čas od času své výzvy opakovala.
Nakonec se rozkřičela: „Co je to za káču, ta, kvůli které mě nechceš? Ona o tebe nestojí, ale ty raději budeš sám, než bys byl s někým jiným? Ksakru s tebou, Shichijou! Kašlu na tebe i na tu tvojí vysněnou nánu! Beztak je to nějaká prsatá blondýna! Jste mi oba úplně volní!“
Když odcházela, nevypadala na to, že by jí to bylo jedno. Usedavě totiž brečela a rozmazala si oční linky. Bylo mi jí strašlivě líto a chtěl jsem jí pomoci. Jenže jsem nemohl. Necítil jsem k ní nic víc než soucit. A v duchu jsem se hořce usmíval. Její domnělá sokyně ve skutečnosti neexistovala, respektive nešlo o blondýnu a už vůbec ne o prsatou. Pánem mých snů se totiž stal jeden štíhlý blonďák - barvu vlasů tedy trefila, ale pohlaví ne. Věděl jsem dobře, co to znamená: mám homosexuální sklony. Pokud s tím něco neudělám, nikdy nebudu mít děti a nejspíš ani rodinu, všichni mě budou považovat za úchyla, rodiče se za mě budou určitě stydět a taky mě vyobcují z katolické církve, protože dělat něco takového je hřích. Leda že bych dokázal žít celý život sám. To se mi sice za daných okolností nezdálo nereálné, nicméně tyto vyhlídky mě nijak zvlášť nepovznášely. Největší starosti mi ale dělalo to, aby se o mé lásce nedozvěděl předmět mého horečného zbožňování. Ironií osudu byl totiž mým nejlepším kamarádem a já jsem nechtěl přijít o možnost aspoň ho občas vidět. Někdo by si možná mohl myslet, že jsem házel příliš brzo flintu do žita, když jsem se ani nezkusil zeptat. Jenže když řeknu, o koho šlo, bude hned všechno jasné. Já se zamiloval do Kaorua Saionjiho. Jestliže o mě jevilo zájem několik holek, za ním běhaly úplně všechny z celé školy a širého okolí, a to bez omezení věku od zhruba pěti do sta let. Kaoru prostě patřil k těm, kteří na ulici zastavují dopravu, občas i doslova. Jednak byl úchvatně krásný, jednak neuvěřitelně nadaný, jednak úžasně okouzlující, vtipný, charismatický…a hlavně Saionji. Což v překladu znamená neskutečně urozený, nechutně bohatý a nepopsatelně rozmazlený. To poslední mi nevadilo, na to jsem byl za léta našeho zvláštního přátelství zvyklý. Jenže tím spíš jsem si nedovedl ani v nejdivočejších snech představit, že by Kaoru byl ochoten si o mě byť jen otřít boty, kdyby zjistil, co k němu cítím. On, takový idol paní a dívek! Mohl si vybírat, mohl si ukázat na každou a byla by s ním šla. Zatím o to sice nejevil zájem, ale to bylo nejspíš proto, že se pro něj hledala budoucí supervhodná nevěsta z patřičně aristokratického rodu a on se nechtěl kompromitovat – jinak jsem si to vysvětlit neuměl. Rozhodně bylo jisté, že poslední bytost na světě, o kterou by on mohl mít zájem, byla taková kostelní myš jako já. Dost už na tom, že ji trpěl ve své hřejivé blízkosti.
Byl jsem na tom jak ta pověstná malá mořská víla milující lidského prince – nejen že jsem nemohl doufat v naplnění své lásky, já ji nemohl ani vyslovit…
A ke vší hrůze se Kaoru rozhodl, že ho hrozně baví se o mě opírat, hřát se pod mou bundou, věšet se na mě plnou vahou, otírat se o mě… Choval se jako hravé kotě a netušil, jaká muka mi neustále připravuje. Já u toho umíral hrůzou, že se nějak prozradím, a zatínal zuby ve snaze potlačit veškeré své nepatřičné reakce. A kdykoliv se na mě pobaveně podíval a v jeho nádherných zelených očích to zajiskřilo, chtělo se mi smát se i plakat štěstím a bolestí a taky umřít. Především umřít. Myslím, že na smrt jsem tehdy myslel neustále a viděl v ní své vykoupení. Na sebevraždu jsem se ovšem neodvažoval ani pomyslet, jsem křesťan a bál jsem se pekla. Měl jsem dost jasnou představu, jak by asi vypadalo: daleko ode mě, ale stále na dohled, bych viděl Kaorua Saionjiho, jak mnou upřímně pohrdná. A tak jsem se jen modlil, abych dostal zápal plic nebo mě srazilo auto. Kajícně přiznávám, že na své rodiče jsem tehdy vůbec nemyslel – mé milostné trápení mě natolik vysilovalo, že jsem se nedokázal soustředit na nic jiného.
Valentýnské veselí mi vyloženě rvalo srdce na kusy. Všude tolik krásy a radosti, která není pro mě. Kdybych mu mohl aspoň napsat anonymní valentýnku! Jenže Kaoru znal mé písmo a okamžitě by pochopil, že je ode mě. A mlčky trpět u něj bylo pořád mnohem lepší než mlčky trpět daleko od něj.
Nakonec jsem se rozhodl k smělému činu: dám mu valentýnský dárek, aby nevěděl, že je ode mě. Neměl jsem moc peněz, takže bych se zrovna nevytáhnul, nadto u Saionjiů neexistovalo nic, co by se dalo běžně sehnat a oni si to nemohli kdykoliv dovolit, je oslnit, prostě nešlo. Proto jsem se rozhodl pro ruční výrobu. Kaoru miloval květiny, japonští kluci v tomhle ohledu nemají stejné zábrany jako ti evropští nebo američtí, ovšem všichni to věděli, takže jeho pokoj připomínal něco mezi květinářstvím, zahradnictvím a skleníkem, samé převzácné rostliny a kultivary. Má matka taky měla ráda zeleň a pečovala o hezkou zimní zahrádku na verandě našeho domu. Tam jsem se v noci před Valentýnem tajně vloupal a bezostyšně to vyplenil. Orval jsem okvětní plátky ze všeho, co nějaké mělo a padlo mi pod ruku, zůstala po mně ukrutná spoušť. Má matka pak podezírala buď cizí vandaly (jen nechápala, proč nepoškodili nic jiného) nebo naši kočku zachvácenou krátkodobým záchvatem zuřivého šílenství – trvalo mi dlouhé roky, než jsem jí přiznal, že jsem to byl já. Uloupené lístečky jsem pak nastrkal do umělohmotného obalu od bonboniéry ve tvaru srdce (bonbóny jsem vysypal a poskytl mamce coby jistý druh bolestného) a ve středu jsem složil I LOVE YOU z plátků růží a pod tím pak KAORU z lístečků bílých gloxínií. Angličtinu jsem zvolil proto, že mi jednak pořád víc mluvila ze srdce než japonština (ta pro mě vždycky byla víc jazykem Kaorua než mých dávných předků) a zároveň nebyla tak nápadná jako francouzština (kdybych tam napsal Je t´aime, mohl bych už rovnou doplnit Omi Shichijou), ale taky proto, že latinka se pro psaní květinovými plátky víc hodí a je méně k poznání. Strávil jsem tím celou noc, vůbec jsem si nešel lehnout.
Když bylo dílo konečně hotovo, přitáhnul jsem si ho k srdci a představoval jsem si, že ho plním svou láskou, a šeptal jsem při tom anglickou valentýnskou formulku: „Be my Valentine, Kaoru!“ a brečel jsem u toho, protože mi bylo jasné, jak strašně je to směšné, směšné, SMĚŠNÉ!!! - a stejně jsem si nemohl pomoct a musel jsem to udělat.
Potom jsem to odnesl do školy a při vhodné příležitosti to nenápadně zasunul Kaoruvi do tašky. Nevšiml si ničeho a po chvíli někam zmizel, což mi umožnilo svobodně se věnovat truchlivým úvahám a taky prchavým nadějím na to, že když ne, třeba ho zaujme můj dárek, i když nebude mít tušení, že je ode mě...
Poposedl jsem na lavici, kde jsem seděl, a ucítil jsem, že do mě šťouchlo něco jako přeložený list tvrdého papíru. Přáníčko v obálce! Nejdřív jsem si nebyl jist, zda je moje nebo něčí jiné. Bylo ale rozlepené a tak jsem do něj nakouknul. BE MY VALENTINE, OMI! hlásal nápis v něm. Takže přece jen pro mě? Od koho ale asi? Pořád od té neodbytné černovlásky? To písmo bylo tak krásné a elegantní, přesně stejné, jaké má Kaoru Saionji… Asi už začínám bláznit a vidím věci, které buď neexistují vůbec – ale to přáníčka nevypadalo jako výplod mé fantazie – nebo si do nich projektuju svá zbožná přání. Protože buď autorem toho nápisu není Kaoru nebo jím je, ale pak nemůže být určené pro mě. Leda že by se přepsal. Chtěl tam napsat jiné jméno, to náležející skutečnému adresátovi, ale vzpomněl si na mě a prostě se přepsal. To vypadalo nejpravděpodobněji, ale zároveň to taky bolelo nejvíc…
Náhle mi zakryly oči něčí štíhlé ruce a zezadu se ke mně přivinulo horké tělo. Podle specifické jemné vůně zcela nepochybně Kaoru Saionji. Ne, Kaoru, prosím, TEĎ NE! Sténal jsem v duchu zničeně a cítil, jak okamžitě začínám nepatřičně reagovat. Aspoň dneska na Valentýna mě ušetři nezamýšleného a neuvědomělého mučení svých nevinných doteků! Dopřej mi v klidu si vychutnat, jak budeš reagovat na obdarování neznámých dárcem v blahé nevědomosti, že jsem jím já, alespoň tenhle jeden jediný den, PROSÍM!
„Be my Valentine!“ zavrnělo mi horce do ucha hlasem, který jsem zbožňoval k uzoufání.
Zalapal jsem po dechu a byl jsem si celkem jistý, že jsem měl halucinace. Nebo se mi to zdá. Nebo mé uši zkomolili něco jiného tomu podobného, i když jsem netušil, co by to mohlo být. Protože v žádném případě to prostě NEMOHLA být pravda!
„I love you,“ ujistil mě Kaoru rozesmátě a o významu jeho slov se už nedalo pochybovat. „Do you love me?“
Prudce jsem se otočil, pohlédl tomu krásnému plavovlasému tyranovi do jeho usmívajících se zářivě zelených očí a hledal v nich stopy výsměchu: „Kaoru…!“
„Ty pláčeš, Omi?“ vyděsil se nečekaně. „Já jsem tě nějak urazil nebo zranil?“
Užasle jsem si sáhl na tvář a zjistil, že je skutečně mokrá od slz. Vůbec jsem to do té doby nevnímal.
„Kaoru, to je nějaký žert, že ano?“ zeptal jsem se stísněně.
„Proč myslíš, že žertuju, Omi?“ zeptal se mě tiše. „Z něčeho tak vážného jako láska já bych si nikdy legraci nedělal! A už vůbec ne před svým nejlepším přítelem a člověkem, se kterým bych rád strávil zbytek života. I love you, Omi. Be my Valentine!“
Najednou jsem pochopil, že to není pouhé mechanické papouškování anglické fráze. Kaoru používal můj rodný jazyk jako prostředek přiblížení se ke mně. Naučil se to už jako dítě a občas k tomu sáhnul, když chtěl něco zdůraznit.
„Budu tvůj, teď a navždy – nebo na jak dlouho si budeš přát,“ odpověděl jsem mu japonsky a modlil jsem se, že pokud je to sen, pak se z něj nikdy nechci probudit. „Taky tě miluju, strašně, strašně moc tě miluju, Kaoru!“
Místo dalších slov mě prostě políbil. A mně bylo jedno, že je to ve škole, že na nás zírají moji spolužáci (vliv Saionjiů se projevil alespoň v tom, že si nedovolili žádné vtipné poznámky a jen se tvářili, že vlastně vůbec nic neděje), že právě páchám těžký hřích, určitě mě vyloučí z katolické církve (jak se ukázalo, zcela neodůvodněná obava) a pouštím se po cestě, která naprosto jistě musí skončit tím, že se stanu opuštěnou a všemi opovrhovanou osamělou existencí. V té chvíli mi to všechno bylo absolutně jedno. A kdyby mi řekli, že daní za ten jediný polibek je krutá poprava a věčné zatracení, bez protestů bych to byl podstoupil. A byl bych pořád ještě vděčný za tu nedozírnou milost, kterou mi nebesa seslala. Kaoru Saionji mi dal pusu. Od téhle chvíle od osudu už nic nechci, protože příděl pozemského štěstí jsem právě vybral…
Kaoru mě ovšem nenechal dál snít, odlepil se ode mě a prohledal nejprve sobě a pak mě kapsy ve snaze najít kapesník, aby mi mohl setřít slzy s odůvodněním, že jsem mokrý a chutnám slaně. Nenašel ovšem žádný a tak se přesunul ke své tašce, kde měl zásobu ve vnitřní postranní kapse nažehlených hedvábných šátečků. Zašmátral uvnitř a našel mé srdíčko vystlané květy, na které jsem už úplně zapomněl.
„Jé, to je krásné!“ zajásal. „No to se ti teda povedlo! Ale to ti muselo dát strašnou práci… A kde jsi sehnal materiál, to jsi vyloupil květinářství?“
Sáhl jsem ohromeně po krabičce s okvětními plátky, zamotala se mi z toho všeho hlava a nohy mě neunesly. Plácnul jsem sebou neelegantně na zem, nicméně podařilo se mi zachránit situaci aspoň natolik, že jsem si nekecnul na pozadí, nýbrž jsem skončil v dosti pokřiveném pokleku, stále třímaje srdce v ruce. Kdybych v té chvíli mohl, propadnul bych se ještě o několik podlaží níže, nejlépe někam do Evropy. Za zády mi zazněl škodolibý chechot mých spolužáků, kterým to samozřejmě neuniklo. Jeden hlas, ten, na kterém mi záleželo nejvíc, však mezi nimi chyběl. Odvážil jsem se nesměle vzhlédnout.
„Omi, ty přede mnou poklekáš? Tak to je vidět, že jsi ve skrytu duše pravý šlechtic, když vycítíš, co se hodí k pravému vyznání lásky,“ prohlásil s oslnivým úsměvem, ačkoliv mu muselo být jasné, že to byla nehoda, ne úmysl, slavnostně se klonil a s gestem královny pasující svého hrdinu na rytíře mě znova políbil.
„Miluju tě a vždycky tě budu milovat,“ slíbil jsem mu, aniž jsem změnil polohu, jen jsem se poněkud vyrovnal.
Za námi se ozvalo nejisté šuškání, ostatní zjevně nevěděli, co si o tom všem myslet. Potom zazvonilo, já se zvedl a způsobně usednul na místo vedle Kaorua, načež vešel profesor a začala hodina.
„Kaoru, jak jsi mohl vědět, že je ode mě?“ vyzvídal jsem šeptem.
„Jednoduše. Nikdo jiný by neměl fantazii vymyslet něco takového a trpělivost to realizovat,“ ušklíbl se vědoucně. „Kdy jsi to dělal, v noci na dnešek? Máš šílené kruhy pod očima. Spal jsi vůbec?“
„Ne,“ přiznal jsem zahanbeně.
„Ty hloupý, proč tohle děláš?“ domlouval mi láskyplně. „Já tě přece miluju i bez podobných nesmyslů! I když naprosto nádherných, uznávám… Záleží mi na tobě natolik, že jsem se nakonec vyznal já první tobě. Dělal jsem, co jsem mohl, aby ses ujal iniciativy, snažil jsem se tě usilovně vyprovokovat k prvnímu kroku, ale málo platné. Už jsem si říkal, jestli bys konečně nějak zareagoval, kdybych se před tebou svléknul do naha. Přiznej se, copak sis vážně vůbec ničeho nevšiml?“
Uvědomil jsem si, že mé peklo náhodných doteků podle všeho vůbec nebylo náhodné. Kdyby tak Kaoru tušil, že jsem zaznamenal každou jeho provokaci, ale snažil se jí usilovně ignorovat…
„No všiml, ale nepřikládal jsem tomu váhu, myslel jsem si, že je to náhoda,“ vysvětloval jsem provinile. „Nebylo to přece nijak jednoznačné!“
„Když ti tvůj nejlepší přítel olizuje ze strany krk a kouše tě do levého ucha, co to tak asi může znamenat?“ zeptal se Kaoru sarkasticky.
Okamžitě mi vytanula vzpomínka na popisovanou situaci. To mi udělal zhruba před týdnem a patřilo to k jedné z nejtěžších zkoušek, kterým jsem byl vystaven.
„Že má zrovna obzvláštní chuť někoho týrat?“ odrazil jsem ho.
„A všimnul sis, že bych to dělal ještě někomu jinému?“
„Ne,“ připustil jsem, „ale možná ti jen přijdu nejvhodnější na podobné týrání.“
Nejdřív zvedl útrpně oči k oblakům, ale pak se zahihňal: „Hm, v tom máš naprostou pravdu. Proto tě k tomu účelu hodlám používat do konce života. Ale můžeš mi to oplácet!“
„To bych nemohl.“
„A kdybych ti to nařídil?“
„Kaoru!“
„A kdybych tě o to požádal? Poprosil? MOC HEZKY poprosil?“ lísal se ke mně a jal se mi žužlat ucho.
Zapomněl ovšem, že stále máme hodinu a profesor nevykazuje žádné známky hluchoty či slepoty.
„Co se to tam děje?“ zahřímalo rozzuřeně od katedry.
Kaoru nevzrušeně vzhlédl, usmál se a pak nenuceně pokračoval v mém okusování.
Profesor po nás vystartoval, pak si uvědomil, koho to má před sebou, zarazil se a okamžitě zkrotnul. Saionji jednoduše se nepohlavkuje ani nevyhazuje za dveře, ať udělá cokoliv.
„Ale pánové, PROSÍM, uklidněte se, máme tady přece práci,“ napomínal nás rozechvěle.
S kýmkoliv jiným by už dávno za stejnou věc vytíral podlahu, byl to cholerik a rodiče si na něj občas stěžovali, i když jinak ohromně fajn chlap. Měl jsem ho docela rád a podobné věci bych mu ze své vlastní vůle nikdy nedělal. Sklonil jsem hlavu k desce stolu a usilovně na ni zíral, styděl jsem se před ním…
Kaoru ale ani trochu a navíc ho lákaly moje vlasy. Rozpustile mu do nich sáhnul a rozcuchal mi je. Potom vytáhl kapesní hřebínek a počal mi je česat. Profesor chvíli čekal, zda třeba nepřestane, a pak s povzdechem pokračoval ve výkladu učiva.
Kaoru nakonec byl s novým účesem vytvořeným na mé hlavě spokojen, odložil hřeben a potichu pokračoval v rozhovoru: „Omi, to srdce je vážně nádherné. Překvapil jsi mě tím a moc jsi mě potěšil. Ale nemá podpis. Přiznej se, hodlal jsi mi otevřeně vyznat lásku nebo ne?“
„Ne,“ hlesl jsem.
„A proč?“
„Protože jsem se neodvážil.“
„Aha. Dobře, tak já ti napříště přikazuji odvážit se!“
Zasmál jsem se, vysloužil si káravý pohled našeho profesora a potom už jsme až do konce vyučování ten den byli s Kaoruem oba vyloženě vzorní studenti. Odpoledne jsme si to ale bohatě vyhradili…
O rok později jsem vyráběl srdíčko z okvětních plátků zase, tentokrát jsem na něj ale materiál nakoupil poctivě v květinářství (taky jsem si na to celou dobu svědomitě šetřil) a podal jsem Saionjimu v důstojném oficiálním pokleku – hned poté, co mi zašeptal do uší provokativně „Be my Valentine, Omi!“ Stal se z toho takový náš malý rituál, prováděný každoročně celou střední i vysokou školu a také i po ní…
Tu větičku, pronesenou zpola žertem a zpola vážně, jsem si pak připomínal vždycky, když jsem se cítil příliš vyděšený, vyčerpaný nebo méněcenný. Fráze „Já ti napříště přikazuji odvážit se!“ mě poháněla neúnavně dál a udělala ze mě to, čím dneska jsem.
Stalo se to všechno už hrozně dávno, před víc než třiceti lety, ale v mé paměti to navždycky zůstane živé. Protože na některé věci se prostě nedá zapomenout. I když už nejsem ošklivý vyplašený teenager, ale údajně jeden z nejatraktivnějších mužů Japonska. Je pravda, že jsem se dost změnil a jako muž v nejlepších vypadám podstatně lépe než pubertální klučina a navíc by moje postavení, vliv, sláva a majetek přinesli přitažlivost i těm, kteří by vypadali mnohem hůř než já tenkrát. Už se nemám za co stydět a v zásadě ani čeho bát. Mám všechno, co si jen můžu přát. Včetně početné rodiny, i když pořízené adopcí, a oficiálního požehnání církve, která před časem přehodnotila své určité názory…
Konečně zastavujeme a já vystupuju z auta a jdu k mému domu. Znechuceně zaznamenám číhající novináře, kteří mě obklopí jako špinavá voda a snaží se mě utopit ve svých polopravdách i vyslovených lžích. Nesnáším je, jenže zbavit se jich prostě nedokážu. Najednou se jejich řady za mnou rozestoupí a někdo mi zakryje oči. Podle jemné nezaměnitelné vůně poznávám Kaorua Saionjiho.
„Be my Valentine, Omi,“ zaševelí mi do ucha.
„Budu, má lásko, teď a navždy,“ odpovídám slavnostně a myslím to smrtelně vážně.
Poklekám, vytahuji z pláště připravenou průhlednou nádobku ve tvaru srdce naplněnou voňavým obsahem a podávám mu ji. Už dávno není z plastu, nýbrž z litého křišťálu, a květiny pro ni pěstuje četa našich zahradníků, ale skládám je vždycky zásadně sám. S lehkou úklonou ji přijímá, přitiskne na své srdce, skloní se a políbí mě.
„Miluju tě!“ říkáme oba ve stejnou chvíli.
Dav novinářů vzrušeně zašumí, jako kdyby to nezažili už tolikrát, cvakají fotoaparáty. Zase budeme ve všech novinách a palcové titulky ujistí čtenáře, že bezproblémový vztah počítačového krále Shichijoua s aristokratickým magnátem a politikem Saionjim stále trvá. Je mi to upřímně jedno. Dokud totiž mám vedle sebe svou lásku, pak mi na ničem jiném prostě nezáleží.
A já ji mám. O Valentýnu i kdykoliv jindy.
A doufám, že to ještě velmi dlouho nebude jinak…

Prohlášení: Tato povídka nebyla sepsána za účelem zisku. Jsou v ní využity postavy a události, které jsou duševním vlastnictvím tvůrců hry na Playstation a anime Gakuen Heaven.

Tags: gakuen heaven, kaoru, knight, omi, queen, saionji, shichijou

Advertisement

Advertisement